...o tom, jak jsme strávili několik dní letní dovolené v Itálii, potažmo v Římě.
Povídám Lence: „Nemůžu chytit slinu na ten článek!“, Lenka mi podala PETláhev s vodou a povídá: „Tak se napij.“ Jojo, tak fajn, napiju se a začnu smolit. Dostal jsem nápad, nebudu přemýšlet nad začátkem a skočím do toho rovnýma … no, … nohama, prostě jdem na to.
Přestože Lenka i já jsme už v Římě byli, rozhodli jsme se tam podívat znovu, v klidu, společně. Nehledali jsme žádnou cestovku, ani zájezd, jen jsme napsali pár mailů a vyseděli několik hodin u interfernetu. Podařilo se nám zabookovat si levné letenky u společnosti Sky Europe. Odlétali jsme druhou srpnovou středu z Bratislavy do Říma a o týden později zase zpět. Bratislava se nám hodila, protože jsem před i po dovolené trávili čas na Moravě, takže to pro nás bylo výhodnější.
Na letišti
Myslel jsem , že letiště v Praze není nic velkého, když jsem viděl třeba letiště ve Frankfurtu nad Mohanem. Ovšem proti letisku v Blave, je to naozaj mega. Štefánikovo letisko je taková malinkatá budova, kolem trávník a nějaké betonové panely, které tvoří malou runway. Chtěli jsme se před odletem naobědvat. Ve třetím (posledním) patře odletové haličky je sice restaurace s vyhlídkou na odletový trávník, ale polévka za 125,- Sk nás odradila. Nezbývalo než si koupit v přízemí v bufíku hamburger. Ale bohužel jej zrovna neměli, takže jsme museli zahnat hlad bagetou. Mezinárodnímu letišti se to tam podobalo pouze vysokými cenami.
V letadle
Odbavení probíhá ve druhém patře, aby se pak následně sešlo po schodech na runway a pěšky došlo k letadlu. Aspoň že zavazadla jsme si nemuseli táhnout a nakládat sami. Letadlo naštestí nebylo slovenské výroby, byl to Boeing 737-300NG a let byl příjemný a velmi krátký. Než jsme se stačili připoutat, už jsme přistávali ve Fiumicinu na letiště Leonardo Da Vinci. Než jsme přešli z terminálu chodbami k odjezdům vlaků do Říma, byli jsme úplně propoceni.
Ve vlaku
Lenka skvěle vygůglila celou přesedací trasu z Prahy přes Brno, Bratislavu, Fiumicino, Řím až na zastávku San Pietro, která je v centru Říma a odkud je to jen asi 5minut pěšky k poutnímu domu Velehrad, kde jsme měli objednané ubytování. Při přesedání na Trastevere jsme si dali první zahřívací dávku italského chaotismu. Zajímavé je, že se v tom často nevyznají ani sami domorodci. Další minidobrodrůžu jsme zažili při pokusu o vysednutí na San Pietro. Dveře, u kterých jsme stáli, nefungovaly a my se museli prodrat celým vagonem k dalším, které se už ovšem takřka zavíraly. Podařilo se to o fous!
V poutním domě
Jak jsem se už krátce zmínil, měli jsme domluvené ubytování v poutním domě Velehrad. Ubytování je tam skromné, ale dostačující, a vzhledem k tomu, že v našem termínu bylo dalších hostů - poutníků poskrovnu, tak ani společné sprchy nepůsobily společným dojmem. Pravda, třílůžkový pokoj byl pro nás trochu zbytečně velký. Zejména pak, když jsem si po roce a čtvrt už docela navyknul, že nespím sám – no, co si budeme povídat, na příjemné změny si člověk zvyká rychle. Ovšem když vezmu v úvahu celkem dost přívětivou cenu za ubytování a snídani, tak si zas našinec nemůže tak vyskakovat.
V Římě
Lenka i já jsme už v Římě byli. Lenka jednou v rámci oslav Světového dne mládeže v jubilejním roce 2000. Já jsem se účastnil poutního zajezdu v roce 1997 a pak taktéž v rámci téže akce jako Lenka v roce 2000. Tehdy jsme se s Lenkou ovšem ani zdaleka neznali. Na celosvětovém setkání mládeže není na nějaké trajdání po památkách příliš času a na poutním zájezdu zas člověk jezdí spolu s výpravou a je to honička. Teď nastala konstelace, kdy jsou obě tyto nevýhody prakticky eliminovány a mohli jsme si program přízpůsobit podle libosti.
Navštívili jsme všechna nejznámější poutně-turistická místa a zároveň jsme se podívali do částí „věčného města“, které jsou zdánlivě nezajímavé. Ale o to více člověk nasákne chuť prostředí a místní mentalitu. Nebudu teď dlouze popisovat chrámy, kostely, náměstí, ulice, uličky, kašny a fontány, které jsme viděli zvenku či zevnitř. Pokud máte zájem se spolu s námi alespoň obrazem do Říma podívat, prolistujte si novou fotogalerii.
Dojmy a pojmy
Říká se, aby si člověk nepletl pojmy s dojmy a naopak. Myslím, že teď se budou významové obsahy těchto termínů asi trochu prolínat nebo směšovat, tak to berte jak to je.
Náš dojem z Itálie, Říma, Italů a jejich mentality by se dal nejvýstižněji shrnout do slova chaos. Zorientovat se na nádraží, najít zastávku metra, najít správný směr vlaku nebo zjistit, kdy asi tak pojede autobus, se chvílemi zdá být zcela nemožné. Nejdřív jsem myslel, že je to jen neznalostí prostředí či podivného jazyka, ale po několikerém pozorování jsme se mohli ujistit, že podobné stavy bezradnosti zažívají i místní obyvatelé. Až pojedete někdy do Říma, tak nezapomeňte:
- složitá soustava digitálních tabulí odjezdů a příjezdů nemusí být funkční a pokud ano, pravděpodobně se neslučuje s hlášenými pokyny
- změnu nástupiště dispečer oznámí až ve chvíli, kdy vlak již stojí ve stanici a je možné, že ho vůbec neohlásí. Vlak ovšem může přijet k docela jinému nástupišti, než na které vás odkáže sám dispečer zhruba 2 minuty před jeho příjezdem
- kterékoliv dveře mohou být porouchané, ale zjistíte to až ve chvíli, kdy je nelze otevřít
- autobusy a metro nemá jízdní řády, musíte se smířit se seznamem stanic. Nespoléhejte však na odpočítávání stanic, protože některé stanice v řádu nejsou a navíc řidič nemusí zastavit na žádné, případně může existovat více stanic stejného názvu. Bohužel i zastávky se od pouličních výlepových ploch a billboardů příliš neliší, takže je běžným pohledem zpravidla ani nepostřehnete
- auta, motorky, skútry a tisíce vozů zn. Mini Cooper jezdí po Římě stále a bez přestání, vyhrává silnější a odvážnému štěstí přeje. Mám za to, že pravidlo přednosti pro chodce na přechodu Italové nemají a nebo ho vůbec nedodržují
- a ještě jedno vážné upozornění: ne každý je poctivý a i v slušně vypadající restauraci vás vrchní pravděpodobně pěkně natáhne
Prostě a jednoduše, nepočítejte s ničím a nebo raději úplně s čímkoliv a buďte ve střehu, protože pořád se něco děje :-)
A teď ještě jeden zajímavý tip na možnosti přesouvání se z bodu A do bodu B až C. Přes všechny nesnáze je cestování MHD v Římě možné a s dávkou trpělivosti snesitelné. Minimálně metro vás s vysokou pravděpodobností dopraví po stejné trase a na stejné stanice. Je celkem výhodné si koupit třídenní jízdenku za cenu 20 EUR, jejíž součástí je i zvláštní karta, která umožní do vybraných míst 2 vstupy zdarma a do dalších potom za poloviční cenu. Přičemž čas použití vstupenky je nezávislý na čase prvního označení jízdenky. Takže můžete při šikovném uspořádání ušetřit např. 14 až 20 EUR za vstupy a přitom se povozit. Ze všeho nejdřív doporučujeme navštívit památku s nejdražším vstupným, a tou je Koloseum vč. Palatina. Jen pozor na platnost té jízdenky. To, že je třídenní neznamená 3x24 hodin jako u nás, ale dobu do půlnoci třetího dne od označení.
Dalším dojmem je všudypřítomný business. Prostě, když něco chceš, tak si to musíš docela tučně zaplatit. Smutné je na tom především to, že takový dojem vzniká i na základě navštěv v místech a budovách určených k setkání s Bohem. Chcete si prohlédnout nějaký boční oltář? Vhoďte minci a on se vám na minutu rozsvítí. Chcete rozsvítit svíci jako smybol úmyslu vašich modliteb? Vhoďte minci a rozsvítí se vám elektrická svíčka. Chcete jít do ticha chrámu, posedět nebo si kleknout? Můžete, ale jen v omezené otvírací době – ale lépe uděláte, když navštívíte obchůdek se vstupem přímo z chrámu, který je otevřen mnohem déle. Ale pryč od peněz, které tak kazí charakter.
Ve vlaku
V neděli odpoledne jsme si sbalili svých pět švěstek a vydali se na cestu do malého poloostrovního městečka Talamone. Tam totiž už několik měsíců bydlí, žije a pracuje moje milá neteř Kristýnka, která nás pozvala na návštěvu. Díky již zmíněným neobyčejným schopnostem Lenky najít na internetu prakticky cokoliv, jsme měli skvěle sestavený plán přestupů a cesty vlakem. Bylo by trapné popisovat opět problémy s tím spojené, kdyžtak si znovu přečtěte těch několik varovných bodů výše.
Na minipoloostrově
Talamone je malé toskánské městečko, skoro na konci světa. Vypíná se na kopci se zříceninou hradu a je ze dvou stran omýváno Středozemním mořem. Dalším zajímavým rysem italské mentality je, že po parném dni se všichni sejdou v nějaké hospůdce nebo u baru a zhruba tak od půlnoci do dvou nebo do tří do rána se prostě jen tak baví. Potom si jdou na chvíli lehnout a ti, kteří musí, vyrazí ráno do práce. Asi to neplatí pro všechny univerzálně, ale moc velká vyjímka to není. Cožpak o to, my jsme byli na dovolené, a tak jsme celkem rádi přijímali pozvání Kristýnky na různé párty a posezení, ale kdybych měl jít pak zase do práce, to si sám za sebe neumím představit. No, už také nejsem nejmladší :-)
Tak příště zase někdy
Byla to dobrodružná dovolená. I přes nějaké patálie a nepřijemnosti se nám líbila a snad jsme si i trochu odpočinuli :-). Jestli budete chtít, zaleťte si do Říma třeba jen na prodloužený víkend. Uvidíte mnoho krásného a když si vyberete jiné než prázdninové období, určitě se u toho ani tolik nazapotíte.