Tedy akcí na jejíž přípravě bychom se oba do vydání svých posledních sil a pak se zadostiučiněním odešli z okruhu církevních zaměstnanců. Ale my jsme si řekli ne. Už máme svůj věk, nové starosti vycházející ze vstupu do stavu manželského, čekalo nás stěhování, zařizování …. A proto jsme naše pozice pastoračních asistentů opustili pěkně v době vrcholících příprav CSM a zanechali naše hroutící se kolegy svému osudu. A dobře jsme udělali.
O tom, zda na setkání jet či nejet, jsme se dlouho nerozhodovali. Stějně jako ani o způsobu ubytování. Už máme přeci jen svůj věk na nocleh ve spacáku na karimatce mezi rozjásanou mládeží, a tak jsme si zamluvili útulný pokojíček v útulném penzionku Alfa na Klokotské ulici v Táboře. Pravda, na můj vkus byl příliš vyzdoben umělými květinami, ale lepší umělá květina než nástěnka v přeplněné třídě.
Když jsme 18. srpna kolem poledne vstoupili z nádražní budovy do města Tábor, nic nenaznačovalo tomu, že zde přibylo více než 6000 dočasných obyvatel. Až postupně cestou směr Klokoty jsme zaznamenávali skupinky mládeže s barevnými šňůrkami kolem krku a budovy s nalepenými papírovými čísly značící, že zde se také odehrává část programu příp. že tu nocují mladí nadšenci. Ve chvíli, kdy nás začala velmi naláhavě tížit otázka, kde si sníme náš nesodexho oběd ve formě sandwichů z našeho úplně nového sandwichovache a kam si co nejblíže můžeme dojít odskočit, jsme potkali jednoho z bývalých kolegů, člověka, který má na podobných setkáních snad již sto let nastarosti techniku. Ten nám slíbil odvoz přímo do centra dění, tedy na Klokoty a my jsme tak mohli v poklidu navštívit odskakovací místnosti hotelu Palcát a zbaštit náš obídek.
S napětím jsme očekávali, jak bude místo vyhrazené hlavním událostem setkání vypadat, vždyť v nás ještě převládali vzpomínky na zasedání Sekce pro mládež ČBK přímo v Klokotech, prohlídka louky, Honza se dokonce účastnil jejího vyměřování. Ale zatím nemělo být naše očekávání naplněno. Po příjezdu do Klokot jsme se vydali na centrální recepci a já si začala vybavovat všechny ty fotky, které jsem celý týden prohlížela na „Signálech v novém“. Už po pár krocích se ukázalo, že mladých katolíků v naší zemi účastnících se podobných aktivit jako jsou kurzy animátorů či různá setkání není tolik. Jako by se proti nám vyvalil nachystaný dav našich známých, přátel, exkolegů či jen povědomých tváří. Na centrální recepci jsme se nechali zapsat jako hosté. Dosud jsem se k tomu nedostala, ale nakonec jsme vlastně do Tábora nejeli jenom jako pozorovatelé, ale také jako hosté ve workshopu s názvem „Je mnoho cest …“, kde jsme byli požádáni našimi oblíbenými řeholníky Andreou, Damiánem a Vincentou, abychom podali malilinkaté svědectví o období naší malilinkaté známosti.
Hrdě s cedulkami Host Honza a Lenka Jakoušovi jsme vykročili směr louka, podium, mládež. Bohužel dav našich známých a přátel začal houstnout a tak jsme došli sotva ke stanovišti časopisu IN! potkávaje, zdravíce a zastavuje se na kus řeči se spoustou lidí, a snad u každého stánku. Zrovna končila mše sv. a z liturgického průvodu na nás mávali kněží, jeden dokonce vyběhl pozdravit nás osobně. Mládež se po mši hrnula k obědu a situace se zastávkami pokračovala, i když jsme již provedli čelem vzad a vydali se zpět do centra města najít místo našeho svědčení, aniž jsme kouskem oka zřeli louku či podium.
Přivítání od našich milých řeholníků bylo vřelé a vneslo trochu klidu do naší trémy z přicházejícího „vystoupení“. Svědectví přišel vydat také otec biskup Kajnek a další řeholníci. Mezi posluchači, kteří postupně zaplnili aulu školy, se objevili opět naši známí, dokonce naše svatební fotografka. Poslouchat jednotlivá svědectví bylo zajímavé a také doufáme, že to naše nebyla nekonečná nuda, i když se z plánovaných 5 min. (jak to s ním vypadalo ještě ve vlaku) stalo nakonec minut 20. Co se týče obsahu svědectví, zatím se s Honzou dohadujeme, jestli ho dát či nedát na náš trh. Honza je pro, já samozřejmě proti, ale kdo ví, třeba Vaše ohlasy něco změní.
K večeři jsme opět pohrdli jistě výtečnou kuchyní firmy SODEXHO (již jsme obdrželi jisté reference, tak nás to ani tolik nemrzí) a dali jsme si v hospůdce vedle našeho penzionku výborné papání. Pak jsme se v rychlosti ubytovali a vydali se na večerní vigilii opět směr Klokoty. Inu, nebude žádným překvapením, když řeknu, že jsme se opět díky různým setkáním notně zdrželi, ale nakonec jsme na místo s tribunou a několika tisícovým davem meditujících a modlících se katolíků mladších generací dorazili. Ale i to málo, co jsme z večerní vigilie stihli, stálo za to. Modlitební skupinku na podiu vedl náš další oblíbenec Michal Němeček, který nezklamal. Kromě toho, že jsme již celý den děkovali Bohu za to, že se nemusíme už účastnit tohoto kolosu jako organizátoři, zde jsme se s ostatními ponořili do modliteb chval a díků Bohu za veškeré dary, které nám a celému světu dává, že on je stále s snámi a že jen v něm je naše naděje a pravý smysl našich životů. Já jsem připojovala také díky za toto setkání, na které jsme pamatovali v modlitbách ještě před jeho začátkem, za to, že se jej můžu účastnit s milovaným manželem a že jsme našli sílu, odvahu a společný čas přistoupit předchozí večer ke svátosti smíření.
V neděli jsme se probudili odpočati v našem penzionkovém pokojíčku a už při snídani jsme opět narazili na známé tváře. Inu, svět je opravdu malý … Se sbalenými zavazadli(dlem) jsme se opět přemístili do Klokot, tentokrát na závěrečnou mši svatou. A tentokrát jsme došli přesně včas. Zároveň s kněžími a biskupy, jak jinak J Konečně jsme viděli podium a místo konání za denního světa. Jak by řekla sestřenice Irča, bylo to „mega“. Organizátoři také pamatovali na nás starší a vyhraněné sektory zasahovali až k lesíku, takže jsme si našli místečko, které bylo téměř celou mši ukryto ve stínu a my se mohli nerušení slunečními paprsky věnovat podstatnějším věcem: kázání o. biskupa Graubnera, přemítání nad tím, proč zrovna tuto mši doprovází SBMka a ne Credenc, kritice ozvučení a pozorování bratra mého potencionálního švagra s jeho dlouhovlasou slečnou J. Po mši sv., děkovačkách a rozloučení nastal organizovaný odchod jednotlivých diecézí na přichystané autobusy či posilové vlakové spoje. My jsme chtěli vše, jen ne vracet se do Prahy přeplněným vlakem, tak jsme nikam nechvátali a měli jsme dostatek času opět na naše přátele, kterým jsme dokola opakovali, že se máme výborně a že nyní bydlíme v Praze, ano v Praze, na Lhotce, ano, na Lhotce, později pak v Modřanech, ano, v Modřanech…. Několik z nich nám dokonce nabízelo řízky, které dostávala mládež k obědu, samozřejmě jsme nepohrdli, děkujeme, Honzík nepohrdl vícekrát. Ze všech nejvícekrát jsme potkali Foxe, gratulujeme a přejeme hodně úspěchů a zdaru na novém působišti v Mutěnicích. Honza stihl ještě jedno pracovní minijednání, načež jsme se vnutili do budovy Emauz, kde sídlil hlavní organizační tým, a kde jsme se setkali s těmi, které se nám dosud potkat nezadařilo. Nejhodnější Martina nám dokonce uvařila kafíčko a my tváří v tvář vyčerpaným organizátorům a zmatkům s úklidem a odvozy jsme opět děkovali Bohu, že tohle vše už máme za sebou.
Nakonec nás ještě jeden zničený a pohublý ubytovatel, kterého nebudu raději jmenovat, aby z toho neměl nějaké popotahování, že jo, Vlastíku, ochotně odvezl na vlakové nádraží. Díky němu jsme stihli dřívější vlak do Prahy, sice se skupinkami mladých nadšenců vybavenými vysačkami a dary Ducha Svatého, ale s jedním poloprázdným kupé právě ve voze pro rodiče s dětmi právě pro nás. Ještě na peronu pobíhal oranžový pořadatel, zatímco jeho boss s oranžovou hlavou již směřoval do Brna na vytoužený zápas nejlepšího fotbalového klubu v zemi. Brno, jedině Brno Zbrojovka!!!
Fotbalu zdar a organizátorům dík za to, co bylo vidět i za to, co účastníkům CSM 2007 zůstalo skryto.