Ani jeden z nás není horsko-chodecko-lezecko-sportovní typ, přesto oba rádi vyrazíme na nějakou i delší procházku do pěkné přírody, navštívíme nějaký hrad či zámek a nebo se prostě třeba jen tak natáhneme u vody. Rozhodli jsme se tedy tento čas strávit ve Slovenském Ráji. Na internetu jsme již několik týdnů předem „gůglovali“ nějaké pěkné místečko, kde bychom hlavu složili. Nabídka je opravdu pestrá a nebylo snadné si vybrat. Nakonec se nám asi dva dny před odjezdem podařilo telefonicky zamluvit penzion ve Smižanech, což je v podstatě ves sousedící se Spišskou Novou Vsí.
Jako dopravní prostředědek jsme zvolili automobil, protože poskytuje určité výhody především v časové variabilitě odjezdů a příjezdů a také v rozsahu počtu zavazadel. Cestu z Prahy do Smižan jsme si rozdělili na dvě fáze: Praha – Hodonín (se zastávkou doma v Uhřicích) a další den pak Hodonín – Smižany. I tak byla cesta dosti zdlouhavá, čemuž přispělo i dusné.
Když se nám podařilo v pondělí večer kolem sedmé dorazit do penzionu Spišský Dvor, zvládli jsme se už jen ubytovat, zajít do sousední hospůdky na malou večeři, osprchovat se a pak rychle a tvrdě usnout.
Další den jsme opravdu jen odpočívali a navštívili Spišskou Novou Ves, kde se nám nepodařilo vystoupat na vysokou věž kostela (přišli jsme, když bylo zavřeno). Náhradou nám bylo alespoň pohodové koupáníčko v aquaparku v Popradu.
Středa však byla ve znamení prvního delšího výletu. Navštívili jsme Markušovce, kde je zámek jednak se stálou expozicí historických varhan a klavírů (na výzvu průvodkyně bylo možné i potrápit koncertní křídlo Petrof) a jednak výstava historického nábytku v hlavní části objektu. S Lenkou jsme se domluvili, že zámek spolu s některými kusy nábytku hned po první výplatě zakoupíme. Pokračovali jsme na Spišské Podhradie, nad kterým se tyčí nádherný Spišský hrad. Měli jsme opravdu štěstí, protože se nás jakožto dvoučlenné skupiny ujal velmi znalý a sympatický průvodce. Kromě toho, že je tento hrad zapsán na seznamu UNESCO, skrývá i další zajímavosti, které určitě stojí za shlédnutí. Kapitula, kněžský seminář a sídlo biskupa ve Spišském Podhradí nám bohužel zůstala uzavřená, protože jsme dorazili asi 6 minut po poslední prohlídce a slečna v infocentru nepatřila mezi jinak velmi ochotné a vstřícné braty ze Slovenska.
Ve čtvrtek jsme se konečně rozhodli vyrazit na celodenní „vycházku“ do Slovenského Ráje. Přesto, že jsme měli velkou motivaci a i dostatek sil, tak se informace od našich ubytovatelů, že zvolený okruh lze zvládnout za 6 hodin, ukázala jako ne příliš přesná.
Přestože jsem si dokázal celkem 2x vyvrknout kotník a málem spadnout ze srázu do kamenitých mělčin řeky Hornád, považuji prožitek z výletu za pěkný. Lenka byla trochu zklamaná. To asi především proto, že propagačním materiálem slibované vodopády se nakonec předvedly jako malý pramíneček, který sotva teče, a přitom úsilí na zdolání této části trasy bylo opravdu obrovské. Ale i já jsem byl rozčarován, a to nad možností občerstvení po vyčerpávajícím výstupu na Kláštorisko, kde je skutečně restaurace, ale ceny za jídlo a pití bych označil slovem „hyenismus“. Z toho jsme si vzali poučení: na výlet do Slovenského Ráje ano, ale vezměte si sebou vlastní jídlo na celý den.
I tak myslím, že bychom doporučili tuto část přírody navštívit, protože vám bude odměnou například krásný výhled ze skal, které se klenou ve výšce 800m n.m., procházka lesy, adrenalinové lezení po stupačkách ve skále nad vodou nebo šplhání po žebřících.
Vzhledem ke značnému fyzickému vyčerpání z předešlého dne byl pátek opět spíše odpočinkovým dnem s auto výletem na opačnou stranu Slovenského Ráje, kde jsme ale nebyli úspěšní díky naší nepozornosti. V přehledu návštěvních hodin Ledové jeskyně jsme se překoukli a přijeli jsme na prohlídku, která se v tomto ročním čase nekoná. No, nemůže být každý den posvícení, tak snad příště.
Co říct závěrem. Byl to krásně strávený týden, kdy jsme měli čas jen na sebe a mohli jsme všední starosti hodit za hlavu. Společně jsme prošli časoprostorem romantických chvil a i náročných zkoušek a to vše dohromady nám přispělo k dalšímu sblížení. Vždyť ve dvou se to lépe táhne a Pán nám slíbil, že nás neopustí až do konce času.
Fotografie ze svatební cesty k nahlédnutí.