Dříve jsem si myslel, že když člověk prochází určitými životními obdobími nebo dělá nějaký životní krok, tak se něco zásadním způsobem změní. Když se nic nezměnilo vstupem na střední školu, nic se mnou neudělala maturita a dokonce se takřka nic nezměnilo ani mými osmnáctými narozeninami (snad kromě trestní odpovědnosti a možnosti konečně řídit auto), tak jsem se myšlenek na „velké“ změny vzdal. Asi čekáte, že teď řeknu, že svatbou se mi převrátil život naruby. Ne, ne! :-) Dál spolu s Lenkou prožíváme náš partnerský vztah, nadále se učíme milovat jeden druhého, nadále se učíme myslet ve formátu MY, prostě dál plujeme v krásných vodách vztahu ženy a muže.
Přesto bych se rád zmínil o jedné věci, která spolu s přijetím svátosti manželství do mého – a jak o tom spolu mluvíme, tak i do Lenčina – života vstoupila. Není to asi nic objevného, ani neznámého. Je to pokoj! Je to zvláštní a trvalý pokoj v srdci. Nedá se říct, že bych dříve v sobě pokoj neměl. Ani se nejedná o jakousi úlevu po všem předsvatebním vypětí. Je to pokoj spojený s radostí a naplněním. Nerad bych, aby to vypadalo nějak rituálně, emotivně nebo snad dokonce magicky, ale jsem přesvědčen, že je to důsledek Boží milosti, která nám oběma byla dána ve svátosti manželství. Je to velmi cenný dar. Myslím, že ten pokoj dává Bůh ve všech svátostech a často i jinými cestami, ale ne vždy je člověk schopen ho přijmout nebo postřehnout. Takže jsem opravdu rád, že nám byl s Lenkou dán.
Nemyslím si, že nás už teď nepotkají žádné problémy nebo že se budeme už pořád jen usmívat jako telátka, ale jsem si jist, že z tohoto velkého daru budeme moct čerpat sílu a jistotu, že slib, který jsme si s Lenkou dali je stále platný a že je možné mu s Boží pomocí dostát. Považuji manželství za nádhernou věc a opravdu se těším na čas, který budeme moci spolu s Lenkou na tomto světě prožít. Bohu díky!