Jak jistě víte, Honza je znamenitým řečníkem, proto se vám možná již jeho verze usadila v paměti, ale nezoufejte, nikdy není pozdě doplnit informace a svůj názor si pravdivě vytříbit :-).
Takže zde je stručné, avšak dle skutečnosti podané, vyprávění o našem seznámení.
Jednoho zimního dne jsem přijela do Prahy za účelem účasti na vernisáži fotografické výstavy s názvem "S dřevomorkou na startu". Šlo o výstavu fotografií objektů přidělených neziskovým organizacím pracujícím s dětmi a mládeží z Fondu majetku dětí a mládeže "v likvidaci". Jednou takovou neziskovkou je také občanské sdružení Petrov, ve kterém momentálně pracuji ve všech možných funkcích, jaké s sebou takováto organizace nese, snad kromě účetní (tu máme samostatnou a skvělou, půjde mi za svědka).
Sdružení Petrov získalo tímto způsobem do majetku a provozu TZ Junior ve Štítarech u Vranovské přehrady. Při přebírání vypadal Junior lidově řečeno příšerně. Stejně, a mnohdy i hůře na tom byly i ostatní organizace a jejich danajské dary. Proto vznikla iniciativa uspořádat výstavu fotografií všech získaných zřícenin, a umísťovat ji na místa, kde se "rozhodovalo" o správě a rozdělování těchto objektů a na místa, kde se vytváří rozpočty pro pomoc k jejich opravám a obnovám.
Petrov byl jedinou moravskou zúčastněnou organizací a prvním místem výstavy bylo atrium Poslanecké sněmovny PČR v Praze na Malé Straně. S domluvou výstavy, s přípravou fotografií a všech podkladů jsem měla dost starostí, a tak jsem byla ráda, že konečně nastal den vernisáže a mohla přijít úleva po vykonané práci.
Jako předsedkyně sdružení jsem měla možnost pozvat několik soukromých hostů, takže pozvání přijala zástupkyně Jihomoravského kraje, autor našich fotografií, zástupkyně AKSM a také jsem k účasti přemluvila svou mladší sestřičku. Přesto se mi zdálo, a všechny ženy a slečny jistě pochopí, že bych si mohla dopřát také statnější, mužštější a zajímavější doprovod než je sestra Pavlínka.
Samozřejmě jsem se nechtěla u nikoho ztrapnit, nikomu se vnucovat a hlavně jsem chtěla mít nezávazný příjemný zážitek v prostorách okupovaných našimi vrcholnými politiky. Ustavičně jsem přemýšlela koho oslovit, moje dřívější záměry postupně zklamávaly, ten nereagoval, ten by mě ukecal k smrti, ten by se mi vysmál ... až jsem si vzpomněla na jednoho vtipného kolegu ze Sekce pro mládež ČBK, kterého jsem už několik let znala, byl pravděpodobně z Prahy nebo v ní alespoň jistojistě pracoval. Svými spolehlivými cestami jsem získala na něj kontakt a ... napsala mu SMS.
Inu, nic originálního, vím, ale přišla originální odpověď: "Ale". Takže už při ní jsme se se sestrou nasmály nad vyvozováním různých variant významů toho slovíčka. V zápětí přišla opravná odpověď, a byla kladná, takže už se stačilo jen domluvit na místo setkání, společensky se přiodít, sehnat sáček na zbytky z rautu a vyrazit.
Samozřejmě, že přišel. Samozřejmě pro něj, já jsem na to příliš nespoléhala a jak se říká "o nic mi nešlo". Místo kravaty měl sice svetr, ale já jsem zase neměla moc témat ke konverzaci, tak se to vyrovnalo. Vernisáž tak nějak proběhla a dámy, považte, nabídl nám doprovod s menší prohlídkou Prahy (nenechal si vymluvit, že jsme již jednou ten den všechna místa se sestrou obešly a že se nám moc nechce v lodičkách klouzat po neupravených zasněžených chodnících na Malé straně). Nejdříve nás doprovodil k metru, pak do metra, pak s námi dokonce i jel, postavil se mi do osobní bubliny a stále opakoval něco o tom, že do Modřan se dostane v pohodě z kterékoli zastávky. A pak kdo koho "balil"?
Ani jsem se z tohoto zážitku nestačila vzpamatovat a už druhý den mi psal SMSky, v kanceláři se mi hned přihlásil na Skype, psal, vyzvídal, posílal pusinkující smajlíky a nakonec si naplánoval služební cestu, rozuměj výlet, do Brna. Ta proběhla ještě rozpačitěji než výstava ve sněmovně ... ale on to ani pak nevzdal. Bohu díky.