Když na to má, může si zaplatit výlet do kosmu, když ne, může alespoň sledovat vesmírné obrazce vytvářené spořiči při přehrávání svých oblíbených MP3 na svém nejnovějším PC. Dokonce se člověk může vdávat v šatech jakékoli barvy duhy. A také může celému světu otevřít své soukromí a „vyblejt“ své „citi“ na internet. To postihlo i mou maličkost.
Nad vymoženostmi moderní doby se zamýšlím často a srovnávám s životním standardem šťastných indiánů v jihoamerických pralesích, ale k tomuhle kroku, tedy psát sama o sobě, jsem dospěla jen díky muži s iniciály JJ. Chcete-li se dozvědět více o něm, sledujte tenký kablík vedoucí od Vašeho computeru až k vypouklé věci zvané myš, a s její pomocí se doklikáte na text k němu se vztahující. Chcete-li si přečíst pár řádků o mně, stačí, když u své myšky použijete pouze prostřední roller.
Jak už asi víte nebo tušíte, jmenuji se Lenka, zatím Bělohoubková (pro tuto větu mám již nachystaný upgrade). Narodila jsem se ve stejném roce jako nejvýznamnější osobnosti současnosti, v roce 1979, v nejteplejším městě naší země, tedy v Hodoníně. Rodilí hodoňáci mi doufám prominou, ale toto příhraniční město mi nikdy příliš k srdci nepřirostlo, proto jsem z něj často ujížděla směr Uhřice, Olomouc, Georgetown, Brno a v současnosti také Praha.
Hodonín mi poskytl základní, středoškolské i pomaturitní vzdělání, vklad vztahu k hudbě, přírodě, skromným životním podmínkám i k víře.
Uhřice v hodonínském okrese se pro mě staly místem bydliště mých přátel, dívčích lásek, vysnívaných představ a polních prací. V posledních čtyřech letech tam také bydlím, nebo spíše jen přespávám (a sepisuji tyto řádky). I zde pro mě cesta od rohového domu, naproti zastávce, na kopec k malinkému kostelíčku, byla obrazem mé cesty k Bohu a jeho milosrdné lásce. Na této cestě mě doprovázela parta mladých lidí, kteří si svůj význam pro mé kroky snad ani neuvědomili.
V Olomouci jsem „študovala“ a k poznávání Boha se prokousávala horami skript na teologické fakultě a také jsem se zde stala ještě jedenkrát člověkem, podle přísloví o řečích, když jsem za státní zkoušku z angličtiny dostala diplom, „vo prsa“.
Do Georgetownu, hlavního města jihoamerické Guyany, mě na jeden celý rok přivedl můj dávný dívčí sen o láskyplných misionářkách v nejchudších zemích světa. Realita se sice trošinku lišila od naivních představ, přesto jsem této zkušenosti, odluky od rodiny, tvrdé práce ve čtyřicetistupňových vedrech mezi hordou cizojazyčně štěbetajících polozvířátek a hejny moskytů, nikdy ani na chvíli nelitovala. Litovala jsem jen toho, že sirotkům z domu Sv. Anny nikdy nenahradím rodiče a občas je mi smutno při pomyšlení, že se s nimi setkám možná až u bran Nebeského království. Ještě musím přiznat, že po návratu jsem si tuze pochvalovala českou řeč, české úřady, české školství, české nemocnice, český sociální systém, české jogurty, českou vodu čistou, tekoucí a pitnou, atd.
A město Brno? To je místem sídla mého biskupa a již několik let místem mého zaměstnání a v podstatě i mého života. V Brně pracuji pro církev, pro občanské sdružení, čas od času pro nějakou jazykovou školu. V Brně snídám, obědvám a někdy i večeřím. V Brně očekávám na nástupišti vlak přijíždějící z Prahy. V Brně nasedám na vlak, který mě do Prahy vozí.
V Praze ... budu žít.