Své vnější i vnitřní projevy moudrosti nechávám spíše na zhodnocení ostatním, nicméně soudím, že moudrým se člověk učí býti celý život.
Ale vraťme se k dentistice. I stalo se, že jsem byl jednoho krásného dne na kontrole u svého zubaře a ten mi doporučil, abych se objednal na vyndání osmiček, protože mi prý rostou křivě a brzy bych se dočkal značných problémů. Dostavil jsem se tedy na zubní chirurgii u nás na poliklinice. Velice příjemná a zřejmě i schopná pí. MUDr. začala s celou procedurou. Umrtvení nervů bylo dílem okamžiku a nastala ona slavná chvíle vyndavání. Trvalo to opravdu chvilku, pak se ozval hrozivě křupavý zvuk - asi jako když vám přejede hlavu vlak - a zub byl venku. Zašití trvalo už jen chvilku a po vyslechnutí rad o ledování, klidu, jezení, apod. jsem se šťasten, že mám čtvrtinu moudrosti pryč, odebral domů.
Zanedlouho jsem se pod dojmem snadnosti vyndavání osmiček objednal opět na vyndání dalšího kousku. Zpočátku vše probíhalo stejně jako poprvé, leč první problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Další zub už byl totiž v zánětu a ani trochu se mu nechtělo ven. Když už jsem měl v sobě umrtvovacích injekcí, že by mi mohli bezbolestně amputovat čelist aniž bych si toho všiml a ten zub přesto bolel a hlavně - nešel ven, mírně jsem znervózněl. A nebyl jsem sám :-).
Abych to neprotahoval. Paní doktorka mi ránu zlehka zaštupovala, dostal jsem dren a ihned mě objednala na druhý den na chirurgii do nemocnice na Vinohradech. Jak probíhalo odpoledne a potom noc, to vám snad ani popisovat nebudu. Snad jen řeknu, že bych to nepřál ani svému nepříteli. Druhý den ráno jsem už uléhal na sále v nemocnici a vrhalo se na mě komando po zuby ozbrojených sester a lékařů. Zub se podařilo vyndat, ale vzpomínky opravdu nic moc a rekovalescence trvala skoro 3 měsíce.
Ale abych se dostal k hlavnímu tématu. Jestli jste dobře počítali, tak jste zjistili, že po tomto drastickém zásahu mi v dutině ústní v hubě zbývaly ještě 2 osmičky. Chca nechca jsem se vydal opět na chirurgii, tentokrát už rovnou do zmiňované nemocnice. Když jsem vešel do ordinace, abych usedl do křesla pro hosta, byl tam slušný mumraj. Kromě lékařky a sestry tam byly ještě jiné dvě sestry a potom ještě dvě slečny v civilu, evidentně na praxi. Tyto dvě slečny se od českých studentek medicíny odlišovaly nejen barvou pleti, ale také jazykem, kterým hovořily - paní doktorka s nimi komunikovala anglicky.
Pochopil jsem, že budu sloužit jako instruktážní pokusný králík. Všechny jednotlivé úkony paní doktorka dělala asi 5x pomaleji než předtím a podávala studentkám sáhodlouhý popis. Když mi napíchla první umrtvení, ještě mi nic podezřelého napřišlo. Ovšem druhou injekci zapíchla do horního patra přesto, že se měla vyndavat osmička dole!
Jen tak nesměle - abych neurazil - jsem se optal, jestli budeme vyndavat tu osmičku vlevo dole. Paní doktorka odpověděla, že ne, že dnes vyndáme tu horní. Na to jsem odvětil, že to asi půjde dost těžko. "Proč?", zeptala se. "No, protože tam ten zub není. Vyndala jste mi ho už minule", povídám klidně. Chvíli bylo ticho a pak se šla podívat do mé karty v počítači. Leč zápis dal za pravdu paní doktorce. To už jsem se začal jemně rosit na čele! "Ale, to není možný, protože ten zub tam opravdu není!!!", povídám. Studentky nechápavě sledovaly náš dialog a zmatené počínání doktorky, která stále běhala od křesla k počítači, dívala se mi do pusy a pak zase do karty se zápisem. "Musíme udělat rentgen, protože tam není nic vidět", řekla najednou. Vzhledem k modernímu vybavení to bylo dílo okamžiku, kdy se snímek objevil na monitoru počítače. Doktorka zbledla jak stěna. "Nojo, máte pravdu, ...., opravdu tam není, ....", začala se mi omlouvat a vysvětlovat, že muselo dojít k chybě při zápisu minulého zákroku. Celou situaci pak vysvětlila ještě stručně anglicky studentkám. "No, to je ještě dobrý. Vyndanej zub už nejde vyndat znova, ale kdybych byl třeba v narkóze a vyoperovali byste mi zdravou ledvinu, to by bylo horší, že?", povídám.
No, potom už všechno proběhlo celkem normálně. Zub šel ven a později asi za měsíc po této události i ten poslední, čtvrtý. Výhodou bylo, že si mě paní doktorka příště dobře pamatovala, nešetřila milým přístupem a skvělou péčí, za kterou jí tímto děkuji. Nikdo není neomylný a já jsem rád, že mám obě ledviny zatím zdravé.